Nechtěla jsem tam jet...ne...a ne...Umíravé sklepní nálady mi temnily mozek...Nechci mezi lidi, držím smutek.
a pak, jak člověk čuchne k onomu upocenému špinavému keltskému svátku žní. Rád se rozptýlí.
Nechtělo se mi odjíždět!....ne! ach ne! Vždyť to bylo nakonec všechno tak krásné! Medovina šplíchá mi v žilách místo krve, slunce mazlí se mi s kůží, bubnové rituály a já byla jejich rytmickou součástí, kvítí ve vlasech přátelí se s peřím, voda z lesních říček omyla mi tělo, a trans!...A zase bubny, a lidi...a hrála jsem na flétnu, a byla jsem potetovaná henou a oni! Ona a On ! A Ony! a dostala jsem zase oheň do života, sílu a radost...To je život... A zase nějaké ty zasuté sny o tvůrčích lidech co mají v těle sluneční paprsky a uvědomění, že období, kdy jsem byla taky taková, bylo mi velice šťastným. Všichni jsme jedno.
A pak...proč už to vlastně nejde....Vrátit se k tomu, bylo by to rozhodně zdravé.
No...mám vlastně plno důvodů, proč to nejde.
Cesta...Má je to zamotaná cesta, nevím co slibuje...ale potřebuji po ní kráčet s milovanými bytostmi.
A večer, návrat do bytu K. ... Dlouho pak bdím, a chodím po potemnělé terase, s výhledem na město, jsem celá dumavá a plná dojmů z toho dne. tak křehká je má bublina ze zlata a štěstí, co tu a tam navštíví mě v hrudi. Netrvá dlouho, v posledních dobách. Často se z hlubiny vynoří nějaká příšera a cvakne zuby, a protože je to jen bublinka, obláček, tak se to monstrum ani nenají, jen ji zničí...a je hladové dál....Monstrum, které zase vydlabal na povrch On, otrávil dechem toho příšernýho tvora, i když jen po zprávách, a já už se nechci vrtat v minulosti..Připadám si jako rozjuchané dítě skotačící lesem, které spadlo do bažiny...Čert to vem.... Utíkám do spánku, utíkám do snů. Utíkám do vlídné, studené, osamělé noci.
