Dělám si starosti, o všem co bude, bojím se zvých závislostí....A předpovědí a chyb...Bojím se, že jsou věci krásné, ale že končí a neumí být věčné, co je lidské, není věčné..Chodím kolem kolejí a vzpomínky lehce tahají mě za lem hedvábný sukně...jsou něžné a mlhavé ale rozbolestňují.A pak se plahočím dál, jenže ta věc ulpí, rozežírá kotníky a je mi z toho do breku.... Plahočím se na místo na druhém konci města jako poraněná bojovnice.Je toho tolik a vše se snoubí v mojí mysli do obludných rozměrů.
Křesťani, několikahodinový příliv, kde se v mých očích bere tolik slané vody, sluneční den. Setkání s rodinou. Pohledy Láskyplných cizinců. Bratrovo objetí, to objetí, které mi dovolí být slabá a brečet i v jeho společnosti, to jeho ochranitelská náruč, zachycení nad propastí, svěřování, vypravování a další slzy ale přerod ve vděk a chvilkový pokoj v duši... Brečím často...asi to bude vynahrazování těch let...kdy jsem to nedokázala vůbec...
